Kapitola 5
"Věříme vám, jste naše poslední naděje," říká Monk a v jeho hlase je něco v nepořádku. "Dál už s vámi nemohu jít. Stačí jít pořád rovně a dojdete k cíli. Nashledanou." Jen to dořekl, tak se rozplynul v mlžný opar. Davis se rozhlíží kolem sebe. Nikdo nechce jít první, nikdo nechce udělat první krok. S třesoucíma se nohama se Davis odvažuje k prvnímu kroku. Jdou tmavým tunelem s vlhkými zdmi a s vodou co kape ze stěn. Jdou a jdou - pořád se nic neděje. Nic nevidí a už jsou bezradní. Tu náhle se před nimi rozevře skála. Ozve se otřesný lomoz a temný hlas, který zve dovnitř. Všichni se kolem sebe rozhlížejí. Jdou po malé kamenné pěšince, okolo nich bublá láva - stačil by jeden neopatrný krok a spadli by do ní. Nyní jsou na mostě a před nimi jsou vrata. "A co teď ?" ptá se Firen. "Asi jsme zabloudili," strachuje se Woody. "Podívejte," vykřikl náhle Rudolf,"na zemi jsou nějaké znaky a nápis." "Dokážeš to rozluštit Rudolfe?" ptá se Davis. "Je to staré písmo, píše se tu: Stoupni si na znaky, symbolizující učení k-hai…" "No jo, ale tady je jenom osm symbolů a nás je devět," říká Deep. "Tim líp," říká s úsměvem Freeze,"lepší než kdyby nás bylo o jednoho míň!" Davis řekl, ať si ostatní stoupnou na symboly, on že tedy počká opodál. Když došlápl poslední, ozval se hromový úder. Skála se pohnula a Davis nestačil sledovat, co se děje. Pod všemi osmi kamarády se dala zem do pohybu a oni zmizeli za skálou, která se za nimi ihned zavřela. S vyvalenýma očima na to Davis nevěřícně koukal a nevěděl co má dělat. Po chvíli se před ním rozevřela vrata a on vstoupil… "Co to sakra má bejt?!" křičel z plných plic Woody. "Héj, haló. Slyšíte mě??" Nikdo se neozýval. Tep jeho srdce se zvýšil, teď něco zaslechl. Otočil se a zahleděl se do tmy. Úlekem vykřikl. Naproti němu ve stínu se objevily čtyři svítící oči. To něco se dalo do pohybu a mířilo k němu. Když vyšlo ze stínu, uviděl co to doopravdy je - ohromný dvouhlavý vlkodlak. Než stačil něco udělat, pes se na něho rozběhl a skočil po něm. Woody však využil své mrštnosti a včas se uhnul. Potom se strhl nehorázný boj, v němž už vypadalo, že Woody prohraje. Z posledních sil odhodil psa do rohu. Hleděli si z očí do očí. Pes nabral znovu sílu a rozeběhl se proti Woodymu. I Woody sebral poslední zbytky sil a když pes po něm skočil, zmizel mu před očima, objevil se za ním a zasadil mu smrtelný dračí úder. "Já toho Rudolfa roztrhnu, kdo ví co tam bylo napsanýho!" řval zuřivě Deep. "Co to?" řekl polekaně, " je tam někdo?" Slyšel nějaké mumlání a to sílilo a blížilo se k němu. Pořád však nikoho neviděl. Najednou se ze země něco vzepjalo a hned vedle další a opodál za ním další. "Proboha, co to je?" vysypal ze sebe Deep. Před sebou viděl jak se k němu blíží cosi, co vypadá jako kostlivec. V jedné ruce měl meč a v druhé štít. A nebyl jeden, bylo jich nejméně šest. "Tak tohle je středověká bitva se vším všudy," snažil se Deep zavtipkovat, ale sám věděl, že mu do smíchu rozhodně není. První výpad, druhý výpad a už nastal lítý boj. Jenže kostlivce ne a ne zabít. Jak je může zabít, když už jsou vlastně mrtví! Už nevěděl kudy kam, síly mu docházely. Tak tedy nabil svůj meč rudě do červena a vrhl se vstříc smrti. Jednomu usekl hlavu, dalšího přepůlil, třetího si nadhodil. Zanedlouho nastalo ticho. Deep ležel na zemi a ani se nepohnul. Voda mu kapala na hlavu. Jedna kapka mu stříkla přímo do oka a on sebou trhl. Mezitím Firen bloudil a vůbec nevěděl o strastech kamarádů. Zrovínka šel po nějaké lávce, pod lávkou tekla řeka - ne vody, ale lávy. Bylo šílené horko, ale jemu to nijak zvlášť nevadilo. Blížil se po lávce k nějakým dveřím. Už už byl na druhém konci, když tu náhle se dveře rozlétly a místo nich se objevila nějaká příšerná zrůda. Byla v plamenech a začala se sápat po Firenovi. Šlehala kolem sebe plameny. Firen jen stěží odolával jejím útokům, jeho plameny byly proti jejím slabé a neúčinné. Musel se dostat pryč od té zrůdy, protože zneškodnit ji bylo nad jeho síly. Ale jak to udělat? Dostal nápad - vylákal ji doprostřed lávky, sám pak rychle běžel na druhou stranu ke dveřím. Svými plameny přepálil lano u lávky, ta se uvolnila a spadla společně s hořící zrůdou dolů do lávy. Freeze měl jiný problém. Ocitl se někde v jeskyním jezírku. Voda mu sahala až po pás a vypadalo to, že bude jezero ještě hlubší. Navíc voda nepříjemně studila a on byl celý promrzlý. Freeze doufal, že už se brzy dostane na její konec a jen tupě zíral před sebe. V první okamžik nepostřehl, že se kolem něj vytvořila vlna. Byla čím dál tím blíž, až to nakonec i on zpozoroval. "Doufám, že to byla jen nějaká rybi…." Ale než to stačil doříct, vzepjala se před ním obrovitá vodní lochneska a otevřela na něj svou velikou tlamu. Uvědomil si, že je v pěkným maléru a snažil se odplavat co nejdál. Bohužel rybě těžko uplaveš, natož lochnesce. Už mu dýchala za zády a on věděl, že je ztracen. Tu chvíli jakoby si ještě užívala, než ho nadobro sežere. Freeze šmátral rukama dozadu, už byl na samém kraji jezera, už dokonce vylezl z vody a teď se namáčkl na stěnu skály. Nestvůra ho měla v hrsti. Svitla mu poslední naděje. Dlouho se nerozpakoval - buď teď anebo nikdy. Napřáhl svou velkou dlaň, z které vytryskl led a mrazil vše kolem sebe. Bylo slyšet jen praskání ledu. Když skončil uviděl před sebou stále tu lochnesku. Nyní se však podivně leskla - byla zmrzlá na kost a nejen ona, celé jezero zamrzlo. Freeze ještě vytvořil ledový blast a hodil ji po nestvůře. Ta se rozpadla na tisíce a tisíce malých kousků. Henry také hledal cestu, procházel tunely a tunýlky a zdálo se, že je ta cesta nekončící. Sám byl pak překvapen, když vkročil do obrovské místnosti s mohutnými krápníky, které visely od stropu dolů a naopak, které rostly ze země ke stropu. "Tak to je paráda," říká si pro sebe Henry. "Něco tak úžasného jsem ještě neviděl!" V úžas teprve přišel v okamžik, kdy si všiml že ze všech rohů a koutů začíná něco vylézat. Zaslechl jakési švitoření až zahlédl co ho způsobilo. Byli to poměrně malí ale mrštní tvorové a bylo jich tam spousta. Henry však podcenil tuto situaci, myslel si, že to jsou malí neškodní tvorové a pokračoval ve své cestě dál. Oni ho však následovali a to už mu připadlo divné a byl z toho celý nervózní. Všiml si, že jeden je trochu vpředu před ostatními a ti se drží s drobným odstupem za ním. To už Henrymu nedalo, zastavil se a sledoval, co se bude dít. Možná právě udělal v tomhle chybu. Ti malí tvorové se teď přeměnili na dvakrát tak větší, jejich oči se zbarvily do ruda a Henry věděl, že je po srandě. Rychle vyndal z touše luk a šípy a na nic nečekal a začal po nich neomylně střílet. Problém byl v tom že jich bylo příliš a šípy mu začaly docházet. Jeden mu skočil na záda a zakousl se do něho. Další do hlavy a jiný do nohy až byl jimi pokryt. Kousali ho, škrábali, vysávali mu krev. Henry sáhl v poslední chvíli pro svou kouzelnou píšťalu, s velkými problémy ji přiložil k ústům a z posledního dechu začal hrát. Všichni tvorové, co byli na něm zahynuli. To samé se stalo i s těmi, co byli blízko, ostatní tvorové hrůzou a zděšením utekli. Henry ještě dlouho ležel na tom místě bez jediného pohnutí. To Bat byl na tom o něco lépe, jeho problém byl v tom, že musel překonat hned několik překážek. Tou první byla ohromná vrata zamčená na několik západů. Tudy vedla jediná cesta. Snažil se silou zámky zničit, ze země sebral velký balvan a snažil se zámek urazit, ale nic nepomáhalo. Petlice pořád pevně držela. Jeho obličej vypadal už hodně sklesle a při letmém pohledu zavadil na svůj odraz obličeje ve vodě, která byla nahromaděná v menší prohlubni mezi krápníky. Když se na sebe podíval, tak mu svitlo. "Ano, to je ono! Zkusím svůj laserový zrak." A opravdu - jeden zámek po druhém přepálil, otevřel dveře a pokračoval dál. Brzo ale narazil na další problém. Před ním byl útes a cesta pokračovala dál za propastí. Ale jak se dostat na druhou stranu? Aby rokli přeskočil, to si netroufal, druhý okraj byl příliš daleko. Vzhlédnul nad sebe a u stropu uviděl zavěšeného netopýra. Už mu bylo jasné, co dělat. Proměnil se v netopýra a přeletěl propast a dostal se na druhou stranu. "Sakra, proč jsem do toho pitomýho města lezl? To mám za tu mou ochotu!" hudroval si pro sebe Rudolf. "Kdybych si pořídil hostinec a dělal tam vedoucího, tak bych teď nemusel mít takový stresy." Z jeho přemítání ho vytrhly dunivé rány. "Tohle nezní dobře. Nedělejte si ze mě srandu!" nadává. Jde tunelem, který zabočuje prudce doprava. Vychází z něho a je oslepen silnou září. Trvá mu chvíli než se rozkouká a když se konečně vzpamatuje, jeho obličej se zkroutí hrůzou. Před ním stojí jednooký obr - kyklop. "Ty ses asi dneska dobře nevyspal co?" pronáší Rudolf rozklepaným hlasem. Sotva to dořekl, ohnal se po něm kyklop svou obrovskou tlapou. Rudolf se tak tak uhnul, ale vítr, způsobený máchnutím gigantí pracky, ho odhodil na skálu. "Proti takovýmu kolosu sem bezmocnej, sakra! Tak mě aspoň řekni jak tě mám porazit, ty hlavo skopová!!" Následoval další úder a ještě jeden a chňap - Rudolf se nestačil uhnout a obr ho drží ve své tlapě. Kyklop se na něj podívá, prohlíží si ho ze všech stran. Rudolf může sotva polknout, ale včas se vzmátoří a říká obrovi? "Četl jsi Bibli? Pokud ne, tak by ses měl začít modlit! Já sice nejsem David a ty Goliáš, ale zato mám místo praku hvězdice a ty máš taky jenom jedno oko." Z opasku vytáhl jednu nablýskanou hvězdici a vší silou ji hodil kyklopovi do oka. Ten šíleně zařval, pustil Rudolfa, chytnul se za oko a házel sebou ze strany na stranu až dopadl kousek od Rudolfa. "Rudolfe, Davisi, Woody… Kde jste?" volal Dennis. "Haló, ozvěte se mi!" Nikdo se neozýval. Dennis byl v nějaké jeskyni, neviděl na krok, všude jen samá tma. Byl bezradný a jediné, co mu zbývalo, je doufat, že ho někdo uslyší. "Deepe, Bate - haló?" I když byl v černočerné tmě, měl pocit jakoby před ním přeběhl nějaký stín. "Je tam někdo?" volal. Nic. Pokračoval tedy pomalými kroky dál. "Dennisi…" ozvalo se tiché zašpitnutí. Dennisovi vstaly hrůzou vlasy na hlavě. Znělo to jako nějaký ženský hlas. "Dennisi, pomoz mi, prosím," ozval se zase ten hlas. "Tady Dennisi, pojď sem, prosím!" zněl hlas stále naléhavěji. Náhle uslyšel i dětský pláč. Za rohem uviděl louč a tam skloněnou ženu s dítětem. "Dennisi, pojď sem, rychle!" zvolala zase ta žena. Pomalu k ní přišel, byla předkloněná nad dítětem a stále ji neviděl do tváře. Náhle se otočila a on málem omdlel. Stála tam hrůzostrašná žena s krvavýma očima, stačil se ještě podívat na dítě a uviděl svoji tvář. "Dennisi, to jsem já, tvoje matka. Copak mě nepoznáváš?" "Ne ty nejsi moje matka," zděsil se Dennis. "Ale jsem, copak jsi úplně slepý, můj synu?" a začala se po něm sápat. "Nech mě na pokoji, běž ode mě pryč," křičel Dennis, "varuju tě, nepřibližuj se." Už mu sahala po krku a začala ho dusit. V pravou chvíli se dokázal vymanit z jejího sevření a odhodil ji pryč. Ona se ale oklepala a znova se řítila na něho. Dennis byl připraven a vypustil na ni jeden veliký blast, který ji zneškodnil. Přiběhl rychle k dítěti, ale to se proměnilo v klubko ohavných bílých červů. "Dennisi," ozval se znovu hlas. "Už nééé!!!" zakřičel Dennis, jak jen nejvíc mohl. "Tady je Davis."