Kapitola 2
"Hmm, to počasí venku se mi vůbec nelíbí", říká Davis Dennisovi. "Není to tak dávno, co tu byla ta vichřice a zase to vypadá na pěknou smršť." "Jo jo," povídá Dennis,"co já pamatuju, tak tady bylo vždycky pěkný počasí a když něco přišlo, tak to byla jenom přeháňka a nic víc." "Mno, já radši půjdu domů, zadělám pořádně okna, abych neměl v baráku potopu až to přijde. Měj se Dennisi." Venku se zdvihal silný vítr a i když to tak nevypadalo, Davis měl podivný strach, který u něho nebývá obvyklý. Zalezl však do postele a pokoušel se usnout. Nejdřív mu to vůbec nešlo, ale najednou usnul tvrdým spánkem a začínalo se mu něco zdát. Viděl podivný starý chrám v plamenech, všude samý křik a smrtelný nářek. Blížil se k chrámu - viděl bojující mnichy s ohyzdnými stvořeními. Dělalo se mu z toho nevolno. Najednou za sebou zaslechl podivný šramot. Otočil se a uviděl…….. Zazvonil telefon. Davis se s hrůzou probral, celý propocený. S třesoucí se rukou pomalu zvedl telefon. " Panebože, Davisi rychle přijeď ke mně," řval do telefonu celý rozčilený Dennis,"tomu nebudeš věřit!" Davis rychle nasedl do auta, ale nejel k Dennisovi, ale někam jinam. Nějaká síla ho táhla na opačnou stranu a nebyl schopen otočit volantem jiným směrem. Po chvíli něco zahlédl - bylo to v temné uličce, která teď ovšem zářila. Nad cestou se tiše pohupoval jasně bílý válec. Uviděl Dennise, ještě s mobilem v ruce, a dalších sedm postav. Některé z nich neznal vůbec a jiné znal podle vidění. V bílém pruhu nebylo nic, když se však podíval pozorněji, rozeznal tam jakousi tvář. Vypadala jako by to byl nějaký mnich. Do hrobového ticha zazněl hlas z bílého válce: "Vy jste ti vyvolení." Po těchto slovech se s Davisem zatočil svět a on upadl do bezvědomí.
